Arkona - Lunaris

Label: Debemur Morti Productions/ Žánr: slavic black metal/ Hodnocení:🎵🎵🎵🎵🎵🎵🎵🎵 /10      

Okolo polské Arkony bylo v poslední době mnoho otázníků. Kultovní slovanská skvadra totiž prodělala zásadní změnu ve své sestavě, ale z útrob kapely nevyšly fanouškům vstříc žádné informace o oné nepříjemnosti, a tak jsem spolu s ostatními byl v Nýsku na festivalu Eternal Hate Fest velice překvapen, protože přede mnou sice stála mocná Arkona, ale vesměs to už Arkona vlastně ani nebyla, spíše skupina působila cizím dojmem. Za bicími tedy seděl Zaala, operující ve spřáteleném útvaru Taran, které ovšem zásah tragédie Arkony poznamenal rovněž. Tou hlavní změnou však byl nový vokalista slyšící na jméno Drac (basa a doprovodné vokály v Taran). Tehdy mě set Poláků neuvěřitelně zklamal a donutil pod vlivem alkoholu usnout na pódiu. Koncert působil chladně, odtažitě, jakoby to pro nově příchozího zpěváka byla jen povinnost, kterou musí splnit. Necítil jsem v dotyčném to zlo, které sálalo z Armagoga a z každého jeho pohledu nebo gesta (z kapely zmizel bez jediného slova a taktéž se stalo v Taran znějící bez jeho doteku rovněž polovičně).

Nehodlám zde zmiňovat fakta o tom, co se v řadách kapel Arkona a Taran stalo, nebylo by to fér, nemělo by to vyjít na světlo a každý fanda obou kapel se s tím musí stejně smířit. Dejme oběma tělesům šance se prosadit, především v Taran se nově usadil frontman poláků Azazel´s Mountain, působící živelněji, nežli záskok, který se mihl na HFA, to jsem však odbočil. Co se týče Arkony, dítěte Khorzona, Drac sice figuruje v kapele jako nový vokalista, ale ještě aktuálností žhavené album Lunaris nařval Necrosodom (Azarath, Anima Damnata). Zda měl být plnohodnotným členem kapely, ale poté odstoupil, a proto nastoupil na koncerty Drac, nebo jej jen využili pro uskutečnění nazpívání Lunaris, ale Necrosodom neměl zájem, nebo čas dále pokračovat, netuším, každopádně na další desce uslyšíme opět jiný hlas, hlas Dracův.

Díky těmto chaotickým událostem a zklamání z toho, že je Arkona poloviční, protože Armagog byl fanatický maniak, dokazující na pódiu rozpoutat pravé peklo a získat si dav tím, že mu každý fanoušek přítomný na koncertě věřil každé slovo a každé gesto, nastávaly obavy z mojí strany ohledně nového alba. Napadaly mě myšlenky jako: "Bude to taková zívárna jako naživo?" Opravdu jsem se bál, že bude nová Arkona působit dojmem profi produktu a že Khorzon neukočíruje jméno svého projektu. Inu, tím, že jsem čekal spíše propadák, jsem byl nakonec velmi mile překvapen, a nežli se pustíme do bádání chladných prostorů této prastaré slovanské pevnosti, musím na rovinu říci, že Lunaris je adeptem na black metalové album roku, a to i přes pár slabin, jež jej oslabují a činí zranitelnějším. Pozitiva jsou však natolik intenzivní, že přebíjí jakékoliv další pochybnosti, napadající určitě ne jen mě.

Lunaris je albem, poukazujícím na tvorbu polské Arkony ve zcela jiném světle, a v rámci diskografie kapely je doslova revoluční, leč v rámci žánru platí za standardní materiál, ovšem s osobitou tváří a kompoziční šikovností, jdoucí spolu v řadě s jizvami času a zkušeností. Lunaris sází na rozmáchlejší kompoziční plochy, ubírající mírně na agresi, ovšem přidávající na atmosféře a emocích, působících na posluchače mnoha pocity. Tohoto stavu skupina docílila především melodickou barvitostí, rámci ortodoxnosti žánru. Arkona vždy nabízela pasáže, produkující výraznější melodie, vždy od sebe jednotlivé kompozice odlišovala, nyní tak činí dvakrát tak důrazně a ejhle, ono to funguje. Například v úvodní skladbě Droga do ocalenia se zhruba v polovině songu sypačky a blast-beaty transformují ve velice chytlavou majestátní hitovku, ovšem nikoli prvoplánovou ani kýčovitou, ale vkusně zakomponovanou, probouzející v posluchači jakousi povzbudivou hymnickou náladu.

Na atmosferičnosti mají podíl rovněž bohaté aranže ve znění smyčců a varhan, ale ne jen tak ledajakých. Největším překvapením pro mě bylo to, že Arkona do svého syrového, velice chladného soundu zakomponovala prvky klasické hudby, které necítím pouze ve smyčcích, ale také v riffech, jež tímto způsobem se smyčci perfektně komunikují a doplňují s nimi tuto mrazivou mozaiku chladu a majestátu. Kupříkladu varhanní nástup v Śmierć i odrodzenie, jehož posléze nahradí riffy stejných postupů a melodií dokazují, jak k sobě klasika a black metal mají blízko. Lunaris je deska poměrně hojně protkaná podobnými postupy, aniž by tak ale posluchače rušila od síly syrového sdělení. Klasická mlata střídají chytlavé postupy a smyčcové pasáže, jež nahrazují kytarové orchestry, připomínajíc zmíněné postupy klasické hudby.

Jedná se tedy o ortodoxní klasický black metal jak jej známe, ale pouze na první pohled/poslech, posléze totiž zjistíte, že až zas tak ortodoxní není, avšak v rámci mezí klasického stylu. Vokály zaskakujícího Necrosodoma nejsou ničím extra zajímavým, ale nedělají jménu Arkona rozhodně ostudu a splňují, co splňovat mají (uvidíme, jak se na další fošně předvede Drac), každopádně za brilantním riffingem, ženoucím skladby vpřed kvalitou mírně zaostávají, kytary jsou prostě tak dobře složené, že strhávají pozornost povětšinou na sebe. Pikantní lahůdkou pro posluchačovy uši jsou v tomto případě i bicí, které jsou nejen že perfektně nezvučené, ale ty blast-beaty a úderné rytmické sekce si doslova vychutnáte. Prostě pestrá palba, nijak progresivní, ale zajímavá a hravá, takže jistě stojí za zmínění.

Nebudu tu samozřejmě jen a pouze chválit, ale i zlověstně prskat, ale jedná se o pouhé drobnůstky, nijak více nesrážející Lunaris ke dnu, avšak kdyby jich nebylo, možná bych albu udělil i plný počet bodů. Těmi slabinami myslím dvě kompozice, nacházející se v druhé polovině fošny - Nie dla mnie litość a Lśnienie. První tři záseky na albu způsobují explozi pozitivních pocitů z kvalit, nacházejících se v jejich stavbách a platí za jedny z nejlepších skladeb, jaké kdy Khorzon složil, následující dvě zmíněné písně uspávají nadšení z poslechu, prostě budete myslet na to, jak byly první tři skladby geniální, ale nebudete vnímat to, co se odehrává v přítomném čase, aniž by vám v hlavě z těchto dvou kousků cokoliv zůstalo. Popravdě ani teď, zhruba po stopadesátém poslechu si nevybavím, jak dané kusy znějí. Probudí vás až poslední Lunaris, nepůsobící tak skvostně jako první úderná trojka, avšak pokulhává jen tak tak a opět vás alespoň uvrhne do stavů, provázejících vás v první polovině desky. Jednoduše řečeno - baví a čestně album uzavírá.

Každopádně, čekal jsem propadák a nudnou zívačku, dostal jsem od kapely do držky za to, že jsem pochyboval nejsilnějším materiálem, jaký minimálně od roku 2002 z tohoto tábora vzešel. Ctí tradice klasické školy, ctí tradice svých kořenů a tváře, ale nabízí otevřenější alternativu pro ortodoxněji zaměřené posluchače, a především Khorzon a jeho spoluhráči nahráli desku, která vás zmrazí svou ponurostí a nicotnou atmosférou, aby vás však následně ozářila dávkou hymničnosti, svou chytlavostí bořící zeď mezi ortodoxností a otevřeností. A to vše pomocí geniálních riffů, předbíhajících se s klasikou ovlivněnými smyčci... Bravo, jedno z nejlepších alb, jaké minulý rok mohlo vyjít.

Tracklist:

1. Droga do ocalenia

2. Ziemia

3. Śmierć i odrodzenie

4. Nie dla mnie litość

5. Lśnienie

6. Lunaris

Sestava:

Khorzon - kytary, basa, klávesy

Nechrist - kytary

Zaala - bicí

Necrosodom - vokály